O princezně droběnce a babce kořenářce

Starý král usouženě poklesl do svého pohodlného trůnu a zarmoutil se. Jeho dcerka Droběnka už dlouho nevyšla ze své komnaty. Okna utemnila, takže slunce se jen marně snažilo vnést do chladného hradu trochu světla a tepla. Princezna jen ležela, vzdychala a dokonce odmítala i dobroty, které jí ještě nedávno musely služebné nosit celé tácy. „Kde jsou ty časy, co Droběnka tak hezky jedla. Šunčičku, párečky, slaninku, špek. A v dortíčkách jak si libovala,“ povzdechl si král.

Slyšel ho jen starý hodný komoří, který měl krále upřímně rád. V tu chvíli si ale pomyslel, že Droběnka vlastně už dlouho nedělá čest svému jménu, a že je to spíš velká Droběna, která se pěkně zakulatila a těžko se jí chodí, natož běhá. „Co s tím, můj dobrý moudrý komoří?“ povzdechl si král tak zhluboka, až komořímu zatrnulo u srdce.

„Můj vzácný králi, to je těžká věc. Slýchával jsem jako malý pohádky, kde králové nechávali vytroubit, že kdo zachrání jejich dceru, dostane ji za ženu a k tomu půl království,“ podrbal se komoří na své prošedivělé hlavě. Král se zamyslel a řekl: „Zavolej trubače, ať dají na vědomí, že dceru Droběnku dám tomu, kdo ji vyléčí z jejího smutku!“ I troubili trubači, ale marně. Protože po království se rozneslo, že Droběnka není vůbec drobná a že její krása se kdesi ztratila, zachránci a ženichové se vůbec nehrnuli.

Místo nich se z podhradí až před královskou bránu přibelhala stará kořenářka Matoušková. Stráže ji nechtěli pustit dovnitř, a tak se s nimi chvíli přela, když tu vykoukl z okna komoří. „Co se to tam dole děje?“ zavolal. „Ale tady babka kořenářka se domáhá setkání s králem, že prý bude léčit naši princeznu,“ uchichtl se jeden z mužů. „Pusťte ji dál,“ poručil komoří, který starou Matouškovou znal, protože mu nejednou vyléčila velkou rýmu nebo bolavé koleno.

Král posedával zachmuřeně v trůnu a bylo mu do pláče. Když spatřil babku kořenářku, napřímil se. „Co si přeješ, dobrá ženo?“, prohlížel si se zájmem její prostý šat. „Vyléčím ti dceru. Musí ale se mnou do mé chaloupky v lese. Bude to trvat týdny, ale vrátím ji zdravou a veselou,“ neztrácela kořenářka čas. Král se zamyslel, usmál se a zase posmutněl. „Nevím, jestli s tebou půjde.“ Babka pokrčila rameny. „Jak chceš,“ a otočila se k odchodu. Beznadějný král propadl ještě větší beznaději. „Ne, počkej, stráže ti ji přivezou dnes večer.“ Kořenářka pokývala hlavou a odešla.

K večeru, když už byla tma, vtrhla stráž do komnaty princezny Droběnky, která se zrovna vidličkou nípala ve vepřové pečeni. „Co chcete? Jděte okamžitě pryč!“ rozkřikla se na ně. Ale muži princeznu popadli a unášeli ji chodbami ke kočáru. Droběna se bránila, křičela, hubovala. Nic naplat. Už seděla v kočáře a nechala se unášet neznámo kam.

Kočár zastavil v lese u prosté dřevěné chalupy kořenářky Matouškové. Stráž nechtěla ztrácet čas, tak princeznu rychle vystrčila z kočáru a ujížděla pryč. Princezna se rozplakala. To probudilo babku kořenářku, která klimbala u kamen. Když princeznu uviděla, spráskla ruce. „No potěš pánbůh,“ a prohlížela si kulaté tělo princezničky. „Tak teď rychle na kutě a zítra se do toho dáme,“ popohnala Droběnu dovnitř.

Když se Droběna ráno probudila, chvíli nevěděla, kde je a začala zase natahovat. „Princezničko, u nás se nepláče, na to není čas. Tady je vědro, dojdi pro vodu, já zatím zatopím,“ poručila kořenářka. Vyděšená Droběna se nezmohla na odpor a šla ke studánce pro vodu. Podivila se, jak je plné vědro těžké a jen tak tak ho donesla do chalupy. Matoušková už prostírala na stůl – tmavý chléb, ovoce a bylinkový čaj. „Najez se, čeká nás práce,“ pobídla princeznu. Ta se ale ošklíbala a jen se trochu napila čaje. „Však ono ti vyhládne,“ pomyslela si kořenářka.

Po snídani se vydaly sbírat bylinky. Celé ráno a kus dopoledne chodily lesem a Droběna vzdychala, že už nemůže. Babka kořenářka neřekla ani slovo. Před polednem se vrátily domů a Matoušková vyslala Droběnu na zahrádku pro zeleninu. Uvařila vydatnou zeleninovou polévku, která voněla po čerstvé petrželi, mrkvi, pórku a bylinkách. Droběna se celá nedočkavá motala kolem plotny a spíš překážela, než pomáhala. S chutí snědla plný talíř a podivila se, jak je taková zeleninová polévka vydatná, chutná a osvěžující. Odpoledne pracovala s babkou na zahrádce. Okopávaly mrkev a jednotily červenou řepu. Než se nadály, byl večer. Připravily si skromnou večeři a šly spát.

Tak šel den za dnem. Droběna ráno pomáhala babce kořenářce připravit snídani a poklidit. Chodila s ní po lese, sbírala a poznávala bylinky a léčivé koření. Pracovala na zeleninové zahrádce. Naučila se vařit chutné zeleninové pokrmy, přišla na chuť tmavému chlebu a luštěninám. Pohyb, vzduch a zdravá strava jí prospívaly. Už jí byly příliš volné její princeznovské šaty, a tak je ráda vyměnila za prostou sukýnku a halenku.

Byla zrovna doba senoseče, když se s babkou vydaly obracet seno na louku nedaleko malé vísky. Droběnce to slušelo. Plavé vlasy měla spletené do silného copu. Líčka červená. Byla štíhlá a ohebná. Nejedno venkovské děvče by strčila do kapsy. Matoušková si ji prohlížela a usmívala se. Nic ale neříkala a společně si cestou prozpěvovaly. Louka babky kořenářky sousedila s loukou sedláka Koudelky. I ten se se svým synem vydal obracet posekanou voňavou trávu. Z dálky už se na Matouškovou smál a mával. „Pozdravpánbu, Matoušková, taky na seno?“ Kořenářka měla upřímného sedláka ráda a usmála se. „Taky, taky. Dnes je přece krásný den!“ Všichni se pustili do práce a kořenářka si všimla, jak sedlákův syn Jeník pokukuje po Droběnce. Když si sedli do stínu, aby se napili bílé kávy a zakousli chléb, Jeník se přitočil k Droběnce a zeptal se: „Večer je ve vsi tancovačka, šla bys se mnou?“ Droběnka se podívala rozpačitě na starou kořenářku a líčka jí zahořela. Babka se jen usmála a pokývala. „Třeba přijdu,“ odpověděla princezna Jeníkovi a rychle se chopila hrábí.

Král byl mezitím na hradě celý nesvůj. Chodil od okna k oknu a nevěděl, kam se vrtnout. Svoji dcerku postrádal. „Dej mi přichystat kočár,“ pobídl svého komořího. Netrvalo to dlouho a kočár zastavil u dřevěné chalupy v lese. Babka kořenářka seděla na zápraží a třídila sušené bylinky do plátěných sáčků. Když uviděla krále, usmála se. „To jsou k nám hosti,“ přivítala ho. Král se roztržitě rozhlížel a hledal Droběnku. „Kde je dcera?“ vyhrkl. Kořenářka se tajemně usmívala a řekla: „Vyšla si ven. Pojď dovnitř, naliju ti čas z heřmánku a trochu vydechneš. Droběnka se za chvíli vrátí.“

Usadili se k dřevěnému stolu, ale královi nebylo moc do řeči. Tu uslyšel zvenku smích a hlasy. Zvědavě vykoukl ven a uviděl hezké venkovské děvče, které přiváděl chlapec z tancovačky. „Asi se vrací tvoje vnučka, ale kde je ta Droběnka,“ postěžoval si. V tom vešlo to venkovské děvče do světnice a vrhlo se králi kolem krku. „Tatínku, to vás ale ráda vidím,“ zajásala Droběnka. Král nevěřil svým očím. Kam se ztratila jeho buclatá dcera, která byla smutná, nevrlá a nemluvná? „Droběnko,to je ale proměna,“ zaradoval se král.

„Tak už můžeš se mnou domů. Už se mi po tobě stýskalo,“ jásal král. Droběnka se zasmušila. „Víte, tatínku, já pojedu. Ale budu se k babce Matouškové vracet. Ráda chodím po lese. Naučila jsem se pěstovat zeleninu a v našem parku bych také ráda založila záhony. Věděl jste tatínku, že zelenina, luštěniny a tmavý chléb vám dají sílu a zdraví? A že bylinky léčí nejednu nemoc? A že pohyb na čerstvém vzduchu dělá zázraky? A že je mi moc dobře bez masa a sladkostí?“

Král byl z té proměny celý rozradostněný a podíval se na babku kořenářku. „To se vám povedlo, Matoušková. Jaké bude vaše přání? Sliboval jsem Droběnku za ženu a půl království k tomu. Království vám dát můžu, což o to,“ zamýšlel se král. „Nestojím o tvé království, králi. Jen mě dobře poslouchej. Na tvém hradě se podávají samá tučná a masitá jídla. Lidem z nich už dávno není dobře. Začněte vařit ze zeleniny, obilovin a luštěnin. Bude vám všem lépe. A slib mi, že Droběnka si vybere takového ženicha, který jí přiroste k srdci. Je to totiž láska, která je tím nejlepším kořením života,“ zasmála se babka.