Příběh třetí: Studentka Jana

Maso jsem přestala jíst na gymplu. Ne proto, že by mi nechutnalo. Důvody byly etické. V době dospívání jsem – jak už to bývá – začala trochu víc přemýšlet o světě. A došla jsem k jasném závěru – obejdu se bez masa.

Bylo pro mě těžko stravitelné, že zvířata jsou chovaná v tak šílených podmínkách, jaké velkochovy vytvářejí. Bez úcty, kterou jim hospodáři dříve projevovali. Bez respektu, který by si zasloužili. Zato v prostředí plném stresu. Daň za to, že spotřebitelé požadují nízkou cenu a hooodně levného jídla.

Před patnácti lety to měli vegetariáni těžké. To, co je nyní považováno za něco už téměř běžného, bylo označováno za bláznovství. Nehledě na to, že nebyl tak velký výběr nejrůznějších potravin, jako dnes. Začala jsem vařit. Mým prvním vegetariánským jídlem byly sójové nudličky s čínským zelím a rýží. Zkoušela jsem různé varianty zeleninových pokrmů. A chutnaly mi.

Problém byl ve školní jídelně. Na výběr byly asi tři jídla. Ale někdy bylo těžké vybrat bezmasé. Tak jsem do okénka hlásila: „Bez masa, prosím.“ A vykoukla hlava naší rodinné známé: „Jano, už zase nechceš maso. Měla bys ho jíst!“ Vím, myslela to se mnou dobře. Ale ze svých zásad jsem nepolevila. Žádné hovězí nebo vepřové. Žádné párky, sekaná nebo šunka. Už ne.

Pamatuju si, jak jsme jednou na při projížďce krajinou zastavili u ohrady, kde se pásly krávy a malá telátka. Jedno přišlo až k nám. Hladila jsem ho po hlavě a dívala se mu do očí. Vyhrkly mi slzy. Plakala jsem, protože mi bylo líto, že by tak krásné zvíře mělo jednou umřít. A doufala jsem, že se to třeba nestane…

O pár let později jsem se na potraviny začala dívat ještě jinak. Občas mi nebylo dobře – po sýru ze supermarketu, po jogurtu, sušence nebo některém pečivu. Začala jsem proto zkoumat etikety potravin a vybírat si. Jídlo bez éček je chutnější, opravdovější a mnohem víc si ho užívám. 

Jana Poncarová